Přilétám 15.7. večer do Vancoveru, kde už mě očekává Gabi s „taxi“ v podobě michalova fára. Odvezou mě k Jitce, kde povečeříme. Let z Prahy přes Londýn s Canadian Airlines (24000Kč) byl pohodový, s dobrými výhledy na zamrzlé kraje na severu. I ve Vancouveru panuje už od Gabina příjezdu 27.6. stále sychravé studené počasí. Mým příjezdem se vše změní a už od rána 16.7. svítí sluníčko. Prozkoumáváme uličky a hezké přízemní dřevěné domky Severního Vancouveru utopené v zeleni ze sedel vypůjčených bicyklů. Doplníme proviant na první část našeho dobrodružství, mořské kajakování na Vancouver Islandu. 17.8. dorazí taky Colin French, náš parťák pro pádlování.
18.7.
Vstáváme už i s Colinem v 7 hodin a v 9 vyrážíme jeho nacpanou tojotkou na naše první mořské kajakování. Colin je Gábin kamarád, který vedl výzkum ptactva na ostrovech Královny Šarloty, kde dělala Gábi kdysi dobrovolnici. Hned za Západním Vancouverem v přístavu zátoky Horseshoe Bay se nalodíme na ferry – trajekt přes průliv Strait of Georgia do přístavního městečka Nanaimo na velkém ostrově Vancouver Island. Plavba v silné bríze trvá hodinku a půl a stojí 50$ za osobní auto. Cestu trávíme na horní palubě v závětří nástavby a užíváme sluníčka a výborné viditelnosti. Rozeznáme hory Lions, i Mt. Garibaldi a Black Tusk. kde jsme se motali minule. Lunch spořádáme u Nanima na písečné pláži rychle se zaplavující teploučkou přílivovou vodou. Poprvé zkoumáme kraby a další zajímavosti. Pak se zastavujeme při přejezdu vnitrozemského hřebene v rezervaci Catedral Growes s obrovskými douglaskami až 70m výšky, Red Cedary a White Hammlocky s rovnými jehličkami (Mountain Hammlocky je mají dokola). Jsou to nádherné stromy, ale těch paďourů okolo. V Port Alberni nabereme benzín a kolem říček přejedem další sedlo v už docela divokém kraji. Před Kennedy Lake sjedeme z hor k moři, silnice se tu rozšiřuje a opravuje. U Kennedy Lake se dáme po prašné cestě doleva k Toquart Bay. U jezírka po cestě si první bear, tedy medvěd černý, pochutnává na zaprášených malinách. U dalšího jezírka, Maggie Lake, zastavíme na večeři a potrénujeme v krásně čisté vodě tzv. „wet exit“ a taky pár eskimáků. Gábi se tradičně musí nutit k namočení hlavy. Princip „Self Rescue“ - samozáchrany na moři při převržení je následující:
Za každou cenu držet pádlo, zkusit zabouchat rukama o dno, jestli není někdo nablízku o koho by se dalo otočit zpět. Pak vyklouznout z lodi, rychle ji převrátit palubou nahoru, sundat plovák z paluby a prostrčit jím list pádla. Druhý list zastrčit pod upínací gumy za sedačkou, být při tom po větru a čelem k zádi. Vzepřít se o kokpit a pádlo a po břiše se nasunout na palubu, strčit nohy dovnitř a přetočit se do sedu. Částečně se zašprickovat, na straně po větru vystrčit pumpu a vypumpovat vodu když to jde, jinak pádlovat ke břehu i s vodou.
Další užitečné poznatky: Loď po pláži posunovat po kůlech. Nasedat kolmo k ose lodi, zadkem do díry.
Posléze máme možnost poprvé obdivovat Colinovu mimořádně vynalézavou kuřecí večeři. V 8 hodin se přesuneme ještě par km do kempu v Toquart Bay. Tlustá rangerka – správcová nám přidělí místo, kam nám za chvilku přiveze ošlehaný chlapík jménem All Schaffer poněkud omšelý laminátový double značky Seaward za 60doláčů na den..
19.7.
Vstáváme v 7 a koukáme kde je moře. Při odlivu ustoupilo o notný kus (cca 2m vertikálně). Colin předkládá müsli, jogurt a ovoce. Až do 10 se učíme nabalit všechno do lodí v různých menších loďáčcích. My navíc potáhneme skoro 50l pitné vody, protože na ostrovech prý není (pak jsme objevili dva prameny). Slavnostně vyplouváme, trasa viz mapa. Poprvé zastavujeme ztuhlí v uzoučké zátoce plné bílých ústřičných lastur na Hand Islandu. Obědváme a Colin nám vymlouvá ochunávání ústřic, že prý můžou být jedovatý. Je tam živo i jinak. V blízkých lagunách ostrova Jarvis Island, hustě obrostlých cedry a mountain hemloky, žasneme nad fialovými obrovskými hvězdicemi, různými lasturami a potvorami. Orel bělohlavý sedí na stromě a nenechá se námi rušit ve vyhlížení rybiček. Odpoledne zastavujeme ještě na fantastické bílé pláži z tisíců lastur, kde opět zkoumáme podvodní život. K večeru dopádlujeme ještě pěknou štreku proti větru na ostrov Gilbert, kde pod Colinovým velením předpisově zatáboříme mezi velikány.
20.7.
V 7.30 nás Colin budí přípravou snídaně a posílá nás prozkoumat odlivovou (interttidal) zónu, kde se to doslova hemží životem – hvězdice všech barev a velikostí (starfish) mořské slunečnice (sunflower), krabi (lobster), sasanky, velcí šneci (moon snail), ústřice, slávky a hromady chaluh (algae) a trubek s bambulí (kelp). Čumíme na to všechno a pak snídáme toasty. Po snídani spustíme kajaky na vodu. Obeplouváme největší ostrov Effingam. Houpáme se na vlnách přicházejících z otevřeného moře a pozorujeme kormorány na skaliskách, rybáře v člunech a divokou scenérii zeleně porostlých útesů. Na druhém konci ostrova proplujeme skalním tunelem. Obědváme na balvanité pláži s krásným moon snail hlemýžděm, kreslím a Gábi zahlédne ocas velryby. Okamžitě za ní vyplouváme a v uctivém odstupu sledujeme. Krouží, funí páru a loví tak, že vyskakuje prudce s otevřenou hubou nad hladinu. Je to skoro 20m dlouhý keporkak neboli humpback whale. Pak zafuní asi 20m vedle nás. To teda nestačíme ani vyfotit jak čumíme. Ještě dlouho se tu a tam vynořuje. Další naše zastávka je na lasturové pláži Cooper Islandu, která by mohla být klidně na Tahiti. Vykoupeme se, teplota vody však tropická rozhodně není. Velkými vlnami propádlujeme ke skaliskům Howell Islandu, abychom pozorovali lvouny (See Lions). Kolonie tam však letos prý není, nebo ji Colin nemůže najít.. Po návratu z okružní plavby Colin kuchtí torteliny s hruškami a lilkem. Po západu ještě sedíme u ohně.
21.7.
V 6.30 budíček a v 9 opouštíme Gilbert Island. Od rána je krásně a během dne přímo hic. Pádlujeme okolo mnoha dalších tábořišť postupně napříč celou oblastí Broken Group. Nejhezčí jsou na západních březích ostrova Clarke Island přivrácenému k oceánu. V dálce vidíme z krásné pláže ostrova Benson delfínky (harbour porpoise). Máme štěstí, že Colin jakožto biolog má o zdejší fauně i flóře velký přehled. Je tu na ostrově dokonce i pramínek pitné vody. Nakonec zakotvíme o půl paté u Gibralter Islandu. Stavíme stan opodál ostatních na krásným fleku pod kmenem obrovskýho cedru. Ostrov má příkré břehy porostlé hustým těžko průchodným rainforestem se spoustou kapradin v podrostu. Dokonce hned vedle šumí přírodní vodopád po mechové skalní plotně. Smýváme sůl z těla.
22.7.
Ráno sledujeme další Humpback Whale přímo z tábořiště. Tahle však jen proplula. Vyvalujeme se ve stanu a vyrážíme až po 10 h přes Sechart Channel, Gábi pro změnu coby kormidelník. Portážujeme přes mělký průlivek do fjordu zasahujícího do pevniny, přesně řečeno oddělujícího Alma Russel Island od pevniny. Než přetáhneme lodi, příliv začíná valit úžinou jak řeka a o pár minut později jsme mohli klidně projet. Pokračujeme úzkým průplavem Julia Passage s několika chajdami u vody. Míříme k pitoreskní skupině Pinkerton Islands. Obědváme na břehu u říčky poblíž Sechart Lodge. Jelikož jsme zapoměli lžíce, jíme polívku ústřičnými lasturami. Je větrno. Fotíme zblízka krásnou volavku (herron) a pak orly bělohlavé, jak nalétávají nad hladinu a loví ryby. Pinkerton Island je spousta plochých ostrůvku s úzoučkými průlivy a sytě zeleným pralesem. Zpátky makáme proti větru přes široké průlivy. Zato večer si pošmáknem na colinových raviolách. Maluji.
23.7.
Po hutné vločkové snídani vyplouváme dost pozdě k pláži bílých lastur, kde jsme kotvili už prvního dne. Maluji výhled z pláže. Obědváme na pláži Hend Islandu. Následuje únavné pádlování do Toquart Bay se stále bolavějšími zády. Slunce pěkně paří. U břehu nakládáme lodě, deblkajak je proklatě těžká kráva. Nejlepší je ho posunovat po naplavených kládách jako kulánech. Gábi šlápne na rybí kost. Je to snad poprvé, kdy chodíme po břehu bosí. Smůla. Do chodidla se dostane infekce a pak dlouho zlobí. Musíme později i k doktorovi. Odvezeme naší loď do blízké osady „na konci světa“ - Salmon Beach. Na vyvýšenině nad oceánem se nachází seskupení mobilních domků s pěkným výhledem na Broken Group. Hledáme domek Alla Scheferta. Není doma. Čekáme na jeho parcele až Colin vyřídí formální předání po telefonu. Na zpáteční cestě opět proběhne koupačka u jezírka Maggie Lake. Spíme na kamenitém ostrůvku v řečišti Kennedy River. Teče tady rozhodně málo vody. Posedíme u ohně a rozjímáme, jaké to bude na Yukonu?
24.-25.7.
Vracíme se stejnou cestou do Vancouveru, kde namasírujeme od pádlování ztuhlá záda a připravíme se na menší pobyt v Pobřežních horách.
26.7.
Vyrážíme od Dany na trek do horské oblasti kolem jezera Tenquilla Lake asi 25km severně za Pembertonem. Lokalitu vymyslela Gábi jakožto vložku mezi kajakování a odjezd na Yukon. Po konzumaci 1,5l bílého vína zn. Okanagan včera u upovídané Dany trochu bolí hlava. Dana nás hodí na seabus. Pak dojedeme na Greyhound terminal skytrainem (metro). V 11 odjíždíme busem do Pembertonu. Cesta nejdřív ubíhá pomalu kvůli rozestavěné dálnici na olympijský Whistler. V poledním vedru stopujeme v Pembertnu na silničce do Lilooet Valey směr Pemberton Medows a Hurly Road. Skoro hned nám staví sympatický chlapík s rodinkou – místní farmář a taky trekař. Veze nás asi 25km k mostu přes Lilooet k trailheadu na Tenquila Lake. Máme dobrý čas a optimisticky vysedáme. Gábi vytváří extra zdravý oběd ze zeleniny a tuňáka. O půl páté vyrážíme k výstupu. Je to možné, že výškoměr ukazuje sotva 200m n m.? Pot se z nás jen leje, batohy jsou zatraceně těžký. Z kajaků jsme si lehce navykli táhnout zbytečnosti. Potkáme jen skupinku bikerů sjezdařů. No nevím, zda je to ta pravá zábava do hor. Omejváme se u několika potůčků. Pak dlouho nic. Mouchy koušou a čas plyne. Děsná fuška. Padá soumrak a my pořád stoupáme, nikde žádný kempsite. Mouchy vystřídaly komáři. Kolem 10pm dolezeme až do lehce podmáčeného sedla před jezerem (1650)m. Na prvním možném fleku potmě postavíme stan, sežereme polívku a úplně hotoví zalehneme. Předtím jsem našel na pěšině lehký foťák na kinofilm.
27.7.
Pospíme si, až nás slunce vyžene z rozpáleného stanu. Komáru zas plno. Ve větrovkách posnídáme ve stínu pod smrčkem. Indický Odomos, proti komáří nátěr, moc dlouho neúčinkuje. Okolo poledne vyrazíme k Tenquila Lake kousek za sedlem. Pěkné. Obhlídneme starší dost zabordelený srub na břehu se spoustou nádobí a dalších krámů. O kousek dál na břehu jezera najdeme krásné tábořiště. Znovu stavíme stan. K obědu sníme ve srubu nalezené sardinky s mrkví, květákem, cibulí a česnekem. Přikusujeme krekry. Jsem lenivá, je hic. Zalezu do stanu zašít Tomovi 20cm díru na zadku šortek. Místo toho si dáchnu. Tom vyráží „diretisimou“ na nejbližší kopec - Finch Ridge 2270m. Já nakonec (eventually) zašiju ty šortky parádně, sbírám dříví, píšu zápisky a čtu knížku Scrambling in B.C. (www.cairnpublishing.com) o našich plánovaných mocných výstupech v okolí Tenquilla Lake. Tom se vrací okolo 6pm, prý je na svazích úplná zahrada květin, painbrushe a hlavně červené orlíčky, lupiny a další žluté kytky. Večer vaříme těstoviny, komáři žerou jak o život i když máme čoudící oheň. Před setměním jdu ještě na záchod a potkávám dvě laně (dear). Jedna pomalu odbíhá, ale s druhou na sebe dlouho koukáme asi 10m od sebe.
28.7.
Že budeme brzo vstávat ! V 5.30 však slunce ještě nevyšlo a ani Gábi se ke vstávání nemá. Tak pospíme až do 7. To už je zas hmyz na nohou a Gábi radši snídá v zataženém stanu. V 9 vyrážíme na výškrab na Barbours Mt. Nejdřív obejdeme jezero a pak na křižovatce pešin u výrazného pařezu odbočíme po čerstvě prořezané, pohodlně traverzující stezce vpravo. Koukáme dolů do roklí, skáčeme přes dva potoky a pak vystoupíme z lesa do rozvětvené doliny. Mírně stoupáme loukami a sutí levou částí údolí, kde už tušíme naší zasněženou horu. Podle Gábi není výstup nijak estetický, ani oku lahodící, prý samej šutr. Mt. Barbour je hora šutrů. čím víš stoupáme, tím jsou ale výhledy parádnější. Nahoře máme rozhled na všechny strany, na okolní vrcholy, jen Mt. Goat nám trochu brání ve výhledu na sever. Na západě vidíme úplně zasněžená pohoří pobřežních hor s Pemberton Icefieldem. Zpátky volíme cestu horem „hřebenovku“ přes dva ploché kopce porostlé krásnýma kytičkama. Při jejich focení dorazíme baterie. Na vrcholku prvního kopce nás překvapí těsně nad našimi hlavami zasvištivší větroň navíc s nápisem CZ na křídlech. Elegantně se nese nad horami. Tady bychom ho teda nečekali. Pod dalším kopcem objevíme pozůstatky tajemné štoly a zbytek kamenné podezdívky nějaké boudy. Název hory, Cooper Mt., dává tušit o co šlo. Nicméně si nedovedeme představit, jakými prostředky tady kopali a jak případné nálezy mohly chtít dopravit do civilizace. Na sněhovém poli pod dolem najdu švýcarský nožík, dobrý suvenýr pro Honzu. Sestoupíme k Tenquila Lake, obejdeme ho a už máme pro dnešek plahočení ve vedru dost. K večeři uvaříme rýžový nudle s lososí konzervou. K jezeru dorazili nějaké skautice a loví bobříky. A komáři zas žerou u ohně nás.
28.7.
Gábi bolí nožka a nehodlá šlapat pochybný výstup na nejvyšší kopec v okolí – Goat Mt. 2475m. Snídám sám a v 9 ostrým tempem vyrazím do Tenquilla Passu Počasí je všelijaký, hřebeny se ztrácí v oblacích. Stoupám co nerychleji suťovým kuloárem až do sedýlka mezi Goat a Tenquilla Mts. Využívám sněhová pole k rychlejšímu postupu, suť hrozně klouže a sesouvá se. Chvátám, aby mi počasí neznemožnilo orientaci a nalezení cesty na nepřehledném hřebeni. Nad kuloárem je plochý žlab a ještě nad ním rozrušený tmavý hřebínek. Snadno vylezu až na hranu k sněhové převěji visící nad malý ledovec nad severním svahem hory. Je to pěkná díra dolů, tak radši opatrně! Vrcholové skalisko nevypadá na snadný výškrab, trochu jako Ostrý Roháč. Na římse najednou objevím řádku mužíků (cairns) a mám vyhráno. Hůlky nechám na římse, jen mi tady překáží a vyšvihnu se na vrchol. Koukám do karu na severu s puklým ledovcem a ještě na jeden plochý vrchol na západě, vypadá vyšší. Za ním se válí hutný mračna přes pobřežní hory a občas dosáhnou až sem a vše zmizí v mlze. Výstup mi trval slabé 2h, Najím se na zadním vrcholu, který je ve skutečnosti jen kousíček cesty. Mraky se zrovna trhnou, mám i docela výhled. Sestup je bleskový. Kloužu buď po suti nebo sjíždím firnem. S hůlkami je to skoro jak lyžování. Po 13h jsem zpět u stanu. Prší a je pro změnu zima. Večer se u ohýnku vyjasní.
29.7.
Sestupujeme stejnou trasou k mostu pres Lilooet. S lehčími bágly a dolů je to jiný kafe. Cpeme se velkýma borůvkama. Po silnici dost dlouho nic nejede. Pak nás sveze nějaký geolog s manželkou. Zajímavě povídá. Z Pembertonu chytíme hnedle nějakýho chlapíka s fárem do Whistleru. Po minulých zkušenostech se tam ani moc dlouho nepokoušíme stopovat. Radši chytneme právě odjíždějící Greyhound a tak jsme za soumraku zpět u Jitky.
30.7. – 1.8. Potřebujeme pár dní na přípravu k odjezdu na Yukon. Gábi musí k doktorovi se zanícenou nohou, což pro měsíční pobyt v divočině bez možnosti návratu není to pravé. Nakonec vše dobře dopadne s tetanovkou a antibiotiky za 100 $ se noha rychle lepší.
2.- 4.8. Přesun
Vancouver (B.C.) – Whitehorse (YUKON) ca. 2000km autobusem.
V 8h odjíždíme z depa č.6 z vancouverského Grayhound terminálu, kam jsme se dostali s pomocí Jitky a jejího golfíka se staženou střechou, brrr zima. Jízda busem rychle ubíhá, nejdřív po dálnici s výhledem na Mt. Baker jako na dlani, pak kaňonem Fraser River. Mohutné požáry vedle silnice hasí vrtulníky vodou z řeky. Hezký kaňon vodácké Thompson River. Stepní kras kolem Cache Creek. Příjemnými lesy a jezerní krajinou podél Cariboo Hwy. Večer v 8h přesedáme v Prince George (12 h z Vanc.). Večeříme ve známém parku, nějaká poflakující se omladina má zvědavé dotazy, jestli tam jdeme chrápat. Následuje čekání na autobusáku do půl druhé ráno. Další spoj jede do Dawson Creeku - 6 hodin jízdy se špatným spánkem na nultý kilometr Alaska Hwy. Nepříjemné čekání nad ránem na třetí spoj do Whitehorse (20 h jízdy). Zalomili jsme to každý na své dvojsedačce, smůla pro přistupující pasažéry. Zpočátku nezáživná krajina jako Dolnomoravský úval, poté lesy, lesy, dlóóóuhý, krásný jak Šumava, ale trochu jiný, zakrslý štíhlý smrky, říčky. Přes dva hřbety Rocky Mnts., krásné hory a fantastické říčky, kozy, cariboo, medvěd a spousta bizonů i s telátky. Tato noc trávíme příjemněji, roztažení přes 4 sedačky. Whitehorse dosáhneme 4.8. ve 4.30am.
4.8. Po Canol Road do sedla na hranice NW Territories
Greyhound nás vyžene z čekárny, dáme na radu a jdeme do Tima Hortona, jako homelesáci. Dáme si kafe a hot choclate s blueberry muffinem (total 5 Cad). Prohodíme pár slov se spařeným Němcem, který s námi taky jel v buse a už nikdy se nechce vrátit do Evropy. Po dvou hodinách čekání okouknem okolí a popelnice za T. Hortonem, co kdyby ňáký skvělý žrádlo ze zdejších Fast food či supermarketů! Nic. V 8am se přesouváme na domluvené místo. Před 9h konečně přijíždí Robert s vejtřaskou Dodge a částí kumpánů. Vyzvedneme zbytek posádky v chajdě v lese poblíž Whitehorse a razíme směr Carmack, kde dokupujeme poslední jídlo. Cesta uhýbá směr Ross River. Brzy začíná být nezpevněná, ale celkem dobře se po ní jede. Po 2pm zastavíme v Ross River, malé osadě s velkou školou, benzínkou a krásným krámkem se vším možným. Převezeme se přívozem přes Pelly R. na Nort Canol Road (operuje jen do 17h). Občas ještě potkáme indiánský domek. North Canol Road, prašnou cestu, stavěli za války Američani, aby se dostali k naftovým polím u Norman Wells na Mackenzie River. Po válce cesta ztratila smysl a nyní končí sjízdná část v MacMillan Passu. Dál vede stovky km jen zarostlá pěšina. Sbíráme podél cesty houby křemeňáky v březových a smíšených lesích. Nějaké hory začínají až za hodně dlouho, až k večeru (do sedla to trvá 7h). Parádní duhy, barvy hor, staré vraky aut z války, první pohledy na řeku South MacMillan, nádherná a hodně vody, vyhořelé lesy, bažiny, to všechno vytváří zdejší scenérii. Na zamýšlenou portáž k Hess od Jeff Creeku se zdá být málo vody. Pokračujem kolem ledovce dál kotlinou horní Macmillan do sedla, Robert se orientuje, brodíme odvážně prameny Titchi (??) až k letišti s udiveným rangerem. Campujem u říčky na konci cesty v mapě, dál brod.... Spánek až po 1h ráno, Petr Panenka kytara, guláš – Gábi radí, prší.
5.8. (1300 m) Ze sedla každý svou cestou
4.30 budíček, všichni kromě Roberta. Poprchává, odjíždíme s Lízou a jejími dvěma psy (aportovací) zpět robertovou dodávkou až v 6.30. Ostatní neví, zda pokračovat na Cariboo Cry Creek nebo jet už po říčce Titchi. Loučíme se, je nám trochu líto nakonec, že nejedeme s nimi. Na Bridge No 3 přes MacMillan zatáboříme, krásné počasí, snídaně. V 10 Gábi zaleze ke spánku, já se kochám Yukonem do 12 a pak společně spíme do 5pm. Do té doby projedou po cestě 3 auta s indiánskými lovci. Večeříme slavnostní guláš na ohni s pravým čerstvým masíčkem, nafukujeme loď, střídavě prší. Spát se odebereme v 10.30, za plného světla.
6.8. (1180 m) Po proudu MacMillan
Po 8h get up. Hurá na řeku. Mlha se zvedla a je krásně. Asi v 10h slavnostně vypouštíme kanoi na vodu, mírná říčka meandruje nádhernou krajinou mezi horami. Voda příjemně plyne mezi vrbičkami, sice zatím žádný wildlife, ale ani bažiny nejsou z lodi moc vidět, Gábi se obává, aby jsme do nich náhodou nevpluli a nestáhly nás pod hladinu :-). Obloha nad horami se zatahuje s hromy a blesky, prší vždy jen lokálně, na nás občas, ale vždy jen chvíli. Strašidelné, ale má to rozhodně atmosféru. Plujeme průlomy v morénách s větším spádem, balvany, vlny WW 2-3, moc pěkný. Jako když jedem z kopce. V podemletých obloucích je vidět dole permafrost, led je asi 2m pod povrchem. Za mostem No. 2 se řeka opět svažuje a přichází jeden z nejdivočejších úseků řeky. Ani nemrkneme a jsme v pořádných peřejích s obrovskýma vyčuhujícíma balvanama (Vydra), asi je to tzv. boulder garden WW 3-4. V jednom místě se šprajcnem bokem na balvanu a pak jedem do další peřeje pozpátku, stíháme naštěstí včas otočit. Na další kaskádě se situace opakuje, ztrácíme úplně vládu nad lodí, Gábi má dost, ale projeli jsme. Je zima. Pod peřejí stavíme. Tom prohlíží řeku, už jen jeden pohodový práh a řeka se zklidní. Průzkum ze břehu je pro houštiny krajně obtížný. Stavíme a kempujeme na prvním meandru se štěrkovým nánosem 4.30pm, je krásně. Gábi natáčí první video na řece. Stavím přístřešek. Zapíjíme úspěšné zdolání peřejí slivovicí. Máme pěkné výhledy na hory. Vaříme na ohni, Tom se pokouší chytat ryby na nově zakoupený prut, řeka ale na ryby nevypadá. Tom ještě prozkoumá okolí s výhledy na zaledněný hřeben, fotí a přinese houby křemenáky k obohacení naší večeře. Komáři a mušky jsou, ale dají se vydržet.
7.8. (1040m) Pod kaskádami
Vyplouváme v 10.30, hory jsou v oparu, sluce prosvěcuje, neprší. Vplouváme do flat waters, řeka meandruje v hlubokých bažinatých smrčinách, stromy ve vodě a klídek, jako na Amazonce. Výhledy na přibližující se zaledněný hřeben stále zahalený v oparu. Olej střídá několika kilometrová peřejnatá část, několik krásných prahů WW II-III. Pak opět „flats“ – totální olej. Makáme proti větru. Z wildlifu vidíme jen ňáký husy potápky, který před námi na řece různě zdrhají. Losí stopy jsou k vidění všude podél řeky. Z lesa vychází spousta hluboko prošlapaných zvířecích steziček. Rozsáhlé plochy pokrývá taky spálený les. Řeka se už dost rozšířila. Odpoledne jsme přibrali velký ledovcový přítok. Řeka se po hodině olejů zase rozjíždí v malých peřejkách a prazích. Některé jsou dokonce zakreslené v mapě. Gábi je přitom nažhavená na pořádný vlny. Peřejky končí a po několika zákrutech přistáváme u Canol Road, odkud se chceme dostat po údajné stezce k povodí Hess River. Rozbíjíme tábor na nic moc place hned u cesty. Hned vedle ústí Jeff Creek. Pár set metrů po Canol Road má podél něj odbočovat nějaká stezka, viděli jsme ji při jízdě z auta. Byla dost zarostlá. Po večeři po 7 hodině vyráží Tom na průzkum. Jdu chvíli s ním po Canol Road. Je to tady absolutně opuštěná země, akorát ta cesta mezi bažinami připomíná civilizaci. Absolutní klid. Člověk si připadá sám, hodně sám. Podél cesty a v kopcích je občas ohořelý les, pouze černé stromy s pár větvemi na špici trčí do prázdna. Celkem depresivní pohled. Vypadá to na čerstvý požár, zřejmě loni, ale vegetace se pomalu obnovuje zdola.
Průzkum portáže na Hess
Stará zarostlá cesta je zahloubená pod úroveň okolních bažin, takže je slušně mokrá, místy souvisle zaplavená. Lepší je se skoro prodírat okolní bažinou. Na nevýrazných hřbítcích je terén mnohem prostupnější. Několikrát průsek mírně zatáčí. Orientace v jednotvárném porostu a plochém terénu je špatná. Tleskám proti medvědům, ale nikde ani živáčka, ani jediný pípnutí. Jen bažiny zarostlý zakrslou vrbou a různými nízkými smrčky a jedličkami. O samotě trochu strašidelný. Asi po kilometru dorazím k úžlabí s travnatou bažinou a koncem jezírka, které dosahuje o kus dál až ke Canol Road. Můžu se tudíž zorientovat. Neušel jsem za hodinu skoro nic. Mám už dost, pot ze mě jen leje a nechci nechat Gábi moc dlouho čekat. Ještě na zpáteční cestě zkoumám koryto Jeff Creeku, zda by nešlo pádlovat proti proudu. Ze začátku kousek asi jo, ale pak jsou kamenité peřeje, kde je málo vody. V noci prší.
8.8. (820m) Tábořiště zklamaných nadějí
Vstáváme o půl 9. Obloha je zatažená nízkou oblačností. Pomalu se hrabeme na nohy. Rozhodujeme se plout nadále po South MacMillan. Průstup k Hess s tou spoustou bagáže bez jakýchkoli informací o splavnosti potoků jsme zavrhli (Tom dost s lítostí). Před odplutím ještě vyjíždíme vytrhnout naši zaseklou třpytku ze dna, která tam trčí už od včerejška. Vyjíždíme v poledne, hned za čerstva do peřejí, které slušně valí až do večera. Vlny jsou hezký, jak na Salze. Obzvlášť jedny nás parádně pohoupaly. Většinou WW II-III. Prahy nejsou, i když na mapě se to jimi jen hemží. Po první sérii peřejí přitéká zleva krásný potok z ledovcových jezer pod zaledněnou Itchi Mt. 2700m, kolem které stále plujeme. Poprchává. Projíždíme morény, kterýma si řeka prorazila cestu. Jsou to táhlé haldy sutě. Ledovec musel být kdysi obrovský. Vyhořelé lesy lemují řeku. Další dlouhou sérii peřejí proplouváme pod mostem č. 1. Peřeje jsou už jen dvojkový, ale pořád to svižně teče. Už to tolik necáká, tak točíme kousek na video. Přirážíme na oběd kolem 2pm u čistého potůčku. Tom vytahuje prut a za pár minut má pstruha (tedy nejspíš lipana, tzv. grayling, což naše laické oko vůbec nerozeznává). Paráda! Máme velkou radost. Kucháme, Gábi ho vraždí, uf. Tom zkouší dál, ale nic. Svítí slunce, jsme rádi, že nás trochu prohřeje, jsme dost zlitý z těch peřejí. Pokračujeme, peřeje už jsou jen menší, spád se zmenšuje a řeka se rozlívá do ramen mezi ostrůvky. Stále koukáme na ledovcový masiv Itchi, který je teď vidět z profilu. Zkoumáme možná místa na spaní. Kolem 5pm přistáváme na krásném ostrůvku mezi rameny a lagunami s výhledem na vzdalující se horu Itchi. Slunce a všude losí stopy. Fotím umělecká fota, Tom rybaří, marně, pak maluje, úspěšně. Po večeři zákusek – ulovená ryba na roštu, mňam. Komáři začínají až po západu slunce, ale OK. Hodně zeleno-bílých mušek posedaných na našich věcech. Zalézáme před 11h. Tomík mi právě masíruje prdýlku.
9.8. (800 m) Čarovná laguna
Get up v 10am. Vyrážíme na vodu až v 1pm. Proud je čím dál pomalejší, ale řeka hezká, ještě ostrůvky, 2x chytáme ryby u ústí potůčků, celkem 6 kousků, 2 pouštíme. Gábi dnes chytá svou první rybu! K večeru zdlouhavě pádlujeme rovným úsekem, prahy v mapě reálně neexistují. V 7.30 zatáboříme na velké náplavě se spoustou medvědích a losích stop. Vykoupeme se, počasí se konečně vylepšilo. Po zelňačce pečeme 4 ryby, nejspíš zas lipany, a přežereme se. Od půlnoci ca. půl hodiny pozorujeme formování polární záře!! Tom se náhodou při čůrání podíval na oblohu a všiml si bílých cárů na obloze. Polární záře se začala na obloze tvořit jako sotva povšimnutelná bledá stopa po tryskáči od obzoru k obzoru. Tom: „ Když jsem to uviděl, napadlo mě zrovna, co takhle polární záře? A chvíli na to koukám a najednou se začne pekelně rychle přeskupovat a měnit tvar, je stále bílá. Řvu na Gábi ať se koukne ze stanu. Během asi 15 minut se probarví do nazelenavé a vyvrcholí prudkým rozvětvením, spirálami a barvičkami do oranžovo-červena. Během pár sekund se pak vytratila. Fotil jsem jak o život.“
10.8. (780 m) Pod polární září
Vstáváme v 7.15h. Poprvé je po ránu úplně jasno.Vyrážíme v 11h. Řeka protéká mezi oblými kopci, nahoře bezlesými (Fatra, později N.Tatry). Na svazích menší hájky listnáčů se již barví do žluto-červena, spolu s průzračným vzduchem a nízkým sluncem již navozují dojem podzimu. Chytáme 4 ryby lipany, jednoho pouštíme - rybí srdíčko bije ještě dost dlouho. Po poledni doplujeme slábnoucím proudem k peřejím. Najednou práh hučí a řeka se ztrácí mezi skalisky. Obhlídka, jedu bočním hupem v úzké průrvě. Gábi fotí ale nevyfotí. Aparát má příliš mnoho tlačítek. Za zatáčkou je hned další práh III+, asi 1,5 m vysoký skok. Po krajích válce, jazyk vprostřed je taky s pěkným přepadávajícím balíkem. Voda odtéká kolem něj jedině vlevo. Gábi se bojí do slziček, já trochu. Sjedem, dobrý a rovnou do dalšího prahu. Gábi je pořád dost vyplašená. U přítoku ve skalnaté zatáčce za další pěknou peřejí lovíme velké pstruhy. První se uloví když rozmotáváme silon a třpytka se jen tak náhodně miglá ve vodě. Dva si necháme a jednu malou pustíme. V dalších peřejích WW III se zavěšujeme za skály a několikrát obhlížíme méně přehledná místa. Všechny jedem. Řeka se postupně uklidňuje, ale pořád nás houpají vlnky a rychlý proud. Ještě chytneme jednoho pstruha. Už chceme pro dnes zakotvit. Obhlídneme několik míst na ostrovech a pak na spodní části osikou porostlého najdeme hezký místo. Koupačka v řece, žádní komáři. Večer pečeme 3 ryby a vykostěné je jíme s bramborovou kaší a houbovou omáčkou. Ňam. V řece to furt šplouchá, buď to je bobr nebo indiáni :-) Spát zalezeme zase až po půlnoci, aura dnes nic.
11.8. (720m) U strašidelného bobra
Vstáváme až v 9.30 a vyplouváme ve 12.30. Řeka ještě pořád pěkně proudí. Meandry, ramena, občas vlnky. Hezký rychlý úsek. Ze břehu nás pozoruje orel bělohlavý. Nacházíme flašky na vodu od výpravy někde před námi. Na březích se válí spousty vyvrácených stromů, projíždíme čerstvě vykrojené meandry. V mapě je koryto zakreslené jinak. V poledne (3pm) rybaříme a nic – mělké dno. Stejně tak večer. Několik malých kousků pouštíme. V 6pm zatáboříme u potoka – „U losího parohu“. Jsou tam spousty losích stop a taky od lidí, zvlášť podél potoka. Večer vylítnou myriády zelených neštípavých mušek. Guláš. Čekáme na auru.
12.8. (640m) U losího parohu
Get up kolem 9. Zelený mušky stále drží tam, kde se přisály večer. Snídáme vločkovou kaši. Vše balíme v zavřeným stanu. Fotíme losí paroh vytažený z řeky. Odplouváme v 11.30h, kupodivu je stále celkem chladno a zase opar. Podle mapy nás čekají dva poslední prahy v zúženém místě řeky. Gábi se na to řádně psychicky připravuje. Za hodinu a něco projíždíme v pohodě 2 zatáčky. Voda nás jen trochu ocákne. Stromy (osiky a břízy) se pěkně barvi. Zastavujeme u přítoků a lovíme. Nic. Jsme z toho trochu rozpačití. Večer Tom chytá v pěkné zátočině u potoka. Vytáhne jednoho lipana a další dva mackové vyklouznou. Na dalším přítoku mu unikla obrovská ryba, snad štika. V 7 večer stavíme u dalšího špinavějšího přítoku. Gábi jde na věc. Na druhé nepovedené nahození (zamotaný vlasec) chytá obrovskou rybu, štiku jak hrom. Ca 50cm, 2-3kg. Kupodivu tolik nebojovala, asi jak se obalila v písku na břehu. Fotíme. Tom zkouší taky, ale nic. Popojedeme dál, na lepší kempovací místo s výhledem po proudu řeky. Po cestě kouží několik orlů. Štiku celou sežereme pečenou na roštu bez ničeho, tak, že máme dost. Je úplně vynikající. Spát jdeme až o půl jedné. V noci když jdu čůrat vidím malinkou auru borealis.
13.8. (610m) Před lososím tahem
Vstáváme v 9.30. Už kolikátý den je zamhleno s úplně blbou viditelností (hoří na Aljašce a Dempsteru). Vyrazíme v poledne a hnedle vedle nás - bum šplouch - velký gejzír a pak za chvilku ve vodě zase cák. Asi jsme vyplašili bobra. Následuje několik orlů bělohlavých. Řeka beze změny meandruje mezi kopci, při březích ční hodně obobrovaných kmenů. Přibývá listnáčů. Dvakrát lovím neúspěšně u potoků, ale pak asi ve 3 uvidím u břehu velikou růžovou rybu. Okamžitě přistaneme u dost nepřístupného břehu a Gábi to jde okouknout. Dva velcí lososi se drží při břehu na mělčině. Zkoušíme na ně jít rukama, ale ten bližší okamžitě mrskne do proudu a zmizí. Připlazím se nad druhého a mrštím mu ze břehu šutr na hlavu. Zůstane na místě. Skočím po něm a vyhodím ho na břeh. Moc se nebrání. Na protějším břehu na písečné náplavě ho vykucháme. Podle stop tady čenichal medvěd. Najíme se a vítězoslavně plujeme dál. V lese zahlídnu opuštěný rozpadající se srub a ukořistím tam yukonský hrnek s uraženým ouškem. Pádlujeme ještě asi do 7. Vidíme medvěda ! Úplně blízko rybaří na kládě a horempádem prchá přes slepé rameno do lesa. Ještě že takovou rychlostí neběží na nás. Na „bear bangers“ bych si ani nevzpoměl, natož abych je vyndal, odjistil a použil. Další orel nad řekou a stádo černých husí nenápadně pochoduje po břehu. Zakempujeme a těšíme se na lososa. Všechno připravíme, rybu naporcujeme na podkovy a jdeme na věc. Leč co to? Maso nad ohněm ztrácí barvu a při ochutnávce vypadá jako blátivá guma. Chuť nijaká. To je teda zklamání ! Asi už je po těch 3 tisících km plavby proti proudu Yukonu pěkně gumovej. To my na tom budeme obdobně, až dopádlujeme do Dawsonu. Pečínka i zbytek syrové ryby letí do řeky. Za vděk přijmeme můj včerejší úlovek – pstruha s bramborou kaší. V noci arytmicky, zato pěkně hlasitě skřípe kmen ponořený u protějšího břehu ve vodě.
14.8. (580m) U vrzající klády
Vstáváme už v 8h. Spali jsme dobře a tvrdě. Ve 2.30 v noci se vytvořila aura borealis, ale nebyla síla na delší pozorování. Od 10 rychle pádlujeme pěknými lesy slábnoucím proudem k soutoku s North MacMillan River. Nad údolím vyčnívají bezlesé oblé hory a po ranní oblačnosti nastal jasný průzračný den s dalekou viditelností. Po poledni se vynoříme znenadání u srubu na soutoku. Srub je už polorozpadlý, opuštěný. Dřív zřejmě stával přímo u soutoku, ten je však nyní posunut o stovky metrů dál. Děsně tu žerou komáři. Obyvatel nebo obyvatelé museli být dost odolní. Ze severní MacMillan nabereme krásnou čistou vodu na pití. Je to na rozdíl od zakalené jižní větve bystrá řeka. Zkouším taky rybařit a nic. Obědváme tu (každý 4 crackery a kousek sýra). Zákusek, sójovou tyčku, necháme na jediné pojmenované místo v mapě – Arm Strong. Spojená řeka je zase trochu živější, spousta hrází ze stromů. U Armstrongu přistaneme. Je to zarostlá opuštěná traperská osada čítající nějakých deset srubů a zrezivělé rypadlo Caterpilar. U břehu kotví motorový člun, ale nikde nikdo. Prošmejdíme to tam a u blízké říčky rybaříme aspoň dvě hodiny. V průzračné tůni se míhají stíny velkých ryb, vyjíždějí za třpytkou, mrchy, ale žádná nezabere. Řeka pěkně proudí. Uvidíme zblízka losici s telátkem, jak se jdou napít k vodě. Koukají na nás a pak poodběhnou do vysoké trávy. Vzápětí mineme mohutného orla. Před sedmou zatáboříme u oblé skály na protějším břehu. Povalujeme se v prohřátém písku a relaxujeme ztuhlá záda. Údolí lemuje typická mírně zvlněná yukonská krajina. Sbírám dříví na břehu a v tom uvidím plavat něco obrovského vedle mě v řece. Ukazuju to posunky Gábině. Myslí, že je to medvěd, ale je to bobr, natažený na hladině jak kláda. Určitě má alespoň metr. Maluju. Dáváme si baštu, předkrm - osmažené nudle, pak vrtule a čajík. O půlnoci zalezeme do stanu chrupkat.
15.8. (580m) U bobří skály
Vstáváme v 8.30. Pár mráčků, chladno, ale za chvíli pařák. Odjezd 10.30. Proud zpomaluje mezi obrovskými nánosy a zátarasy dřeva z podemletých břehů. Trochu nudné. Snažíme se vzpružit zpěvem zlomků trampských písní, aspoň nějaká zábava. Daleko nejlíp se hodí „Severní vítr“. Rybaříme krátce na dvou potocích, ale zase nic. Voda v řece je po krátkém čistém úseku za soutokem se severní řekou už zase pěkně kalná. Odpoledne se přibližují kopce, hodně lesů a řeka zase trošku víc teče. Gábi přebírá sedátko zadáka a má co dělat aby urejdovala mocný záběr háčkův. Může za to Tom, který moc pádluje ! Dnes žádný wildlife. Zatáboříme o půl 8 na soutoku dvou ramen. Zas tady má revír bobr, slyšíme ho plácat ve stojaté vodě slepého ramene a pak i vidíme plavat. Na lodi se objevila vypouklina na zádi nad výpustným otvorem. Slepení vrstev dna povolilo a nafukuje se do čím dál větší bubliny rozlízající se směrem k rukávu. Tom se to snaží spravovat, šeří se, komáři decentně otravujou. Malé mušky se už naštěstí vytratily.
16.8. (545m) S vyboulenou lodí u slepého ramene
Vstáváme v 9. Doopravím loď, vyřežu nožem výztuhy a vyšprajcuji jimi záď, aby se boule na zádi co nejvíc zatlačila a nerozlezla se až k úplnému protržení dna u výtokového límce. Hustíme jen lehce, aby dřívka šprajclá pod boční buřty zas nevyletěla. V 11.30 vyrážíme a hned za zatáčkou nás čeká překvapení. Plná náplava mládeže. Balí stany a připravují se na vyplutí. S výčitkami před nimi zatajíme nalezené flašky – fuj! Jsou všichni z USA, výběr skautíků ze škol na 3 měsíčním zájezdu po Yukonu. Dál nuda, řeka sotva teče, široký rybníky, strašlivý mnohakilometrový meandry. Tak zakroucenou řeku jsem ještě neviděl. Ke všemu duje slušný protivítr. Ke konci dnešní plavby se zvednou okolo toku opět pěkné hory, z jedné strany Dromedar Mt., z druhé Lone Mt. Pádlujeme až do 8. Zatáboříme zrovna tam, kde brodí řeku los a bobři skáčou ze břehu jen to cáká. Moc pěkný místo v užším rameni připomíná laguny na středním toku. Píšu deník a komáři mě děsně žerou. Ale co, jsme v divočině a to jsme přece chtěli!
17.8. (540m) pod Dromedár Mt.
9.30 - vztyk. V noci byly nějaký zvuky z lesa. Teď je zase opar, jinak teplo, slunečno. (Později jsme si ověřili, že sem západní proudění hnalo neustál dým z obrovských požárů 2000km vzdálené Aljašky). V 11.30 vyplouváme. Řeka – rybník, úplnej olej! Divím se, že máme tu morál pořád celkem intenzivně pádlovat. Před „srdcem Mac Millan“, jak jsem nazval jeden z největších do sebe zakroucených meandrů se vyskytne trošku proudu. Pak ještě jeden obrovský čerstvý sesuv přehrazující celou řeku vytváří pár vln. Protivítr dnes není tak silný jak včera. Obědváme v lodi, aby nás proud alespoň kousek poponesl. Krásně zní jestřábí volání s kulisou divokých hor. Konečně taky vidíme bobra v akci – potápí se a plácá přitom ocasem. Večer se zvláštně mléčně zatahuje a ticho je jak v hrobě. Řeka stojí a my silně pádlujeme až do 8. Utáboříme se na náplavě naproti ploché zalesněné říční terasy – „u řvoucích veverek“, které se rvou v lesíku za stanem. Gábi předvádí kuchařské výkony a slunce zase zářivé efekty z poza mraků. Vodu jsme dnes nabrali dobrou během plavby z čistého přítoku. Říční nese den ode dne víc bahna z vymýlaných břehů a častých sesuvů. Taky jsem chytl malého pstruha, ale sám se na břehu osvobodil a uplaval. Tlak asi klesl neboť výška stoupla na 590m anebo jsme pádlovali do kopce, což není vyloučeno. Dusná atmosféra. Tak bude už pršet nebo jak ?
18.8. (590?) U řvoucích veverek
A taky že jo! Od časného rána lehce prší, tak se vstávat nechce. Natáhneme před vchod stanu igelitovou celtu za 5$ z Canadian Tire a máme super předsíň na věci a vaření. Gábi usmaží ze směsi pankejků a vloček (můj nápad!) ty nejlepší lívance na celým Yukonu. Na vodu se dostaneme až v 1pm. Kopce vyčuhují z mlh a nad údolím je souvisle zataženo. Pádlujeme v lehkým deštíku a chválíme změnu počasí. Brzy spatříme kouř a na další náplavě tábor frantíků a belgičanů. Jeden vousáč udržuje oheň a ostatní snad spí, či co. Lámanou angličtinou se s námi domlouvá. Ryby nechytli žádné, viděli však 1 medvěda a 4 losy. Začali až pod posledním mostem a to co my pádlujeme 8 dní, oni už 18. Dál pádlujeme mlhami a prší čím dál víc. Pitnou vodu čerpáme z potůčku od vápencových skal. Řeka plyne, ale nic víc. Jeden meandr je oproti mapě čerstvě provalený. Sláva, o pár kiláků míň. Ostatní jsou ukrutně dlouhý. Po šesté už je nám zima a hledáme flek na násypech. Je tam tolik písečku, že by to stačilo na všechna pískoviště světa. My ale chceme štěrk! Písku a bláta už máme po krk. Zakempujeme asi 2hodiny nad soutokem s Pelly. Vaříme, žereme a chlastáme opět pod plachtou a venku si vesele prší. Wild Life dnes nic! V noci, jen co ulehneme, se zvedá vítr a plachta hlasitě pleská. Uff! Nakonec to neuneseme, vstáváme a balíme ji. Gábi nemůže usnout až do rozednění.
19.8. nad soutokem s Pelly
Vstáváme zas později, v 10h. Obloha se čistí, ale silný opar neustoupil. V noci při balení celty jsme opět cítili dým. Spekulujeme, jestli jde fakt o požár někde v dáli nebo co? Vyrážíme v 11.30, zvedl se vítr a je kosa. Dřeme proti silnému větru ! Za 2hodiny splyne MacMillan s Pelly, která je čistší a taky o poznání víc teče, dokonce s vlnkami ! Tom se raduje. Posléze připlouváme do Granite Canyonu. Vítaná změna. Žulové skály, balvany, čistý potůček z březové stráně. Kempujeme na druhém břehu už od 5 pm na parádním fleku mezi balvany. Tom upravil písečnou plošinku na stan. Nacházíme u řeky šelmí stopy, malý medvěd nebo puma? Jsou všude, šmejdilo to po břehu. K večeři je polívka a smažený nudličky, mňam! Vítr se utišil a před soumrakem proplouvá kolem katamaran svázaný ze dvou kanoí. Tom šplhá na průzkum na skálu nad tábořiště, předtím maluje. Já peru. Sedíme u romantického ohýnku a meditujeme co dál, neb zítra můžeme dojet už do Pelly Crossing, takže máme skoro týden k dobru. Momentální nápad dotáhnout kánoi na blízké jezero, rybařit a zkoumat okolí nakonec padne. Rozhodujeme se k podstatně zajímavější, ale hodně časově napjaté alternativě, zkusit dopádlovat dál po Pelly k soutoku s Yukonem a po něm k nejbližší civilizaci – do Dawson City. Tak ještě asi 400km. Byl to můj tajný náhradní plán namísto splutí Hess. Uléháme v 11.
20.8. V Granit Canyonu
Budíček (hodinky) máme na 7. Hustá mlha nad řekou a sychravý vítr ji žene, jak jinak, než proti jinak rychlému proudu. Tak ještě sníme až do 9.30, kdy už je zas polojasně zamhleno od vzdálených požářišť. Do kaňonu slunce pronikne až v 11.30, kdy vyplouváme. Tak zvaný kaňon ještě pokračuje dvěma táhlými peřejkami a závěrečným ostrým ohybem se špičatou skálou uprostřed řečiště.Vítr skoro nefouká a výborně se pádluje ve stále živém proudu. I ploché okolí řečiště mezi nevysokými osypy je hezky ozdobeno smrkovými a osikovými lesy. Ve 4, po proplutí „srdce Pelly“ se vynoříme před mostem v Pelly Crossing. Loď ponecháme vytaženou na břehu a vyrazíme na obhlídku. Hledáme shop k doplnění proviantu. Potkáváme samé indiány, tlusté indiánky a hezké malé indiánské holčičky. Mají tam Selkirk First Nation školu, sportovní halu, hřiště, pár obytných baráků, rozpadlý kostel a celkem dobře zásobený market u hlavní silnice, poblíž mostu přes Pelly. Gábi telefonuje domů. V 5 hodin se vracíme k vodě, loď je v pořádku a vyplouváme. Rychlý proud nás žene, jen se mihneme pod mostem a ještě kus se necháme unášet. Koukáme na poslední příbytky z Pelly Crossing vstříc další divočině. Okolí je čím dál hezčí, na dně řeky tvoří štěrkové lavice peřejky a koryto se postupně zakusuje zase do skal. Řeka působí opět dojmem že teče z kopce a obzor zdobí spousta nevysokých horizontů, tu a tam z lesa vyčnívají skály. U čisté říčky nabereme vodu. Spíš ze zvyku zkusím nahodit a ejhle, hned pět pstruhů. Dva nejmenší pouštím. Náhle, za dvěma ostrůvky v korytě, další skalnatý práh, teda spíš peřejka se dvěma vysoko vyčnívajícími skalními bloky, ale zdáli hučí jak Niagára. Pádlujeme opatrně. O úseku mezi P.Crossing a Dawsonem nemáme žádné informace a k dispozici jen hrubou automapu. Na oblázkovém ostrově před vstupem do dalšího kaňonu se zajímavou skálou přistaneme. Najdeme tu místo k noclehu v 8.30 pm. Upečeme ryby s rejží - byli to všechno asi lipani (grayling). Je zima, 6 stupňů. Móóc pěkný místo.
21.8. na ostrově před dvoubarevnou skálou
Chladné ráno s hustou mlhou nad řekou nás přinutí spát až do 9, kdy začíná nad lesem prosvítat sluníčko. Před polednem jsme již klasicky na vodě. Máme za sebou ranní rituály bourání tábora a balení do loďáků, dofukování lodě, upravování šprajců na vadné zádi a přivazování loďáků k lodi. Vstup do kaňonu s nepřehlídnutelnou dvoubarevnou skálou zdobí orel, scéna jak z westernového filmu. Pelly střídavě teče a pak zas moc neteče. Zpestření přinese u jednoho opuštěného indiánského campu blízké setkání s hnědým méďou. Čenichá tam nad řekou, asi 20m od nás a znenadání seběhne z náspu přímo k nám. Už je skoro u naší lodi ! Prudce odrazíme do proudu. Težko říct, kdo se víc lekl. Méďa odskočil, otočil se a pelášil za nejbližší smrčky, odkuď na nás pokukoval. Fotíme, než nás silný proud odnese. Vítr foukal od médi, tak nás necítil a asi dobře neviděl. O kus dál po proudu zase Gábi něco uvidí – je to dikobraz, jak se hrabe do prudkého náspu. Přirazíme u něj, vyskočíme z lodí a hrabeme se za ním. Sráz se sesouvá a tak než se prohrabeme sesouvající se hlínou a vykoukneme nad hranu plošiny, nikde nic. Chvíli pokračujeme v pronásledování řídkým lesíkem, ale už ho nenajdeme. Alespoň nasbíráme pár křemenáčů. Dál je zas víc nuda, okolo stepní, skoro holé erozivní svahy jižních stráních. Před ústím mineme jakousi farmu s krávama, vypadá jak altajská děrévňa. Úsek je už trochu nekonečnej, nervy pracují. Gábi se zdá že proud vždycky víc teče někde jinde než my právě plujeme. Přímo nad soutokem stojí několik parádních srubů s kanadskou vlajkou. Že by fort Selkirk? Ne, ale najednou se řeka nějak divně rozvětví a v 4pm smočíme poprvé pádla v zelených vodách Yukonu. Sebereme ze dna kamínek. Chvíle dojetí. Připijeme si vodou z řeky a už to hrneme v mocném proudu yukonském spletí ramen. Hlavní tok se připojí až za chvíli. Jen letíme podél svěže zelených lesů . Mihneme se pod strmými břehy se starobylými sruby Fort Selkirku. Na dně syčí písek unášený obrovskou silou proudu jak na řece Stikině. Jsme v euforii, takže ani nepřirazíme ke břehu na prohlídku. Škoda, Fort Selkirk je daleko široko nejvýznamnější památka z dob prvních osadníků, dostupná jen po řece. Šedá voda z Pelly je stále zatlačována k pravému břehu valícím se proudem rozvětveným v několika ramenech. Okolí je pěkné, jakýsi vyerodovaný escarpement, jakoby z čediče nebo co. Postupně vyrůstají z ploché krajiny kopcovité horizonty. Yukon je prostě úžasná řeka ! Najednou Gábi objeví dalekohledem na břehu černou medvědici se dvěma velkými mláďaty. Dodriftujeme až k nim a 50m od břehu nepozorovaně koukáme a fotíme. Mineme je, tím se dostaneme protivětru. Medvědi nás zvětří a panicky upalují od břehu do stráně. Jedno medvídě se přitom zaběhne a zmateně pobíhá po stráni až najde mámu. Přímo naproti o skálu níž se zase pase losice. Už máme pomalu dost a tak přistaneme u ostrova (8.45pm) a zatáboříme. V noci krápe.
22.8.
V 8 se nedaří vstát, až před 9. Když balíme trochu prší, ale sluníčko vybarvuje optimistické duhy. Gábi oražní bejgly s borůvkovou marmeládou a ještě připraví k obědu skvělé zapečené sendviče se zelím. Od půl dvanácté pádlujeme krásnou yukonskou krajinou, až na ten silný protivítr. O vzrůšo se postará velký hnědý medvěd.na břehu. Kus před námi skočí do řeky a k našemu údivu před námi krauluje napříč proudem k ostrovu. Pádlujeme ze všech sil, abychom se přiblížili. Ale to už je méďa na břehu a v klidu nás okukuje. Nevypadá, že by se bál, tak radši zachováváme odstup. Fotíme než nás proud odnese. Je to grizly nebo ne? Asi ne. Na dalším ostrově zase celkem zblízka obhlížíme jestřába na velkém hnízdě s mláďaty. Odpoledne zastavujeme u levostranně přitékající říčky. Úlovky neberou konce. Za chvilku máme 6 pěkných ryb, jednu menší pouštíme. Spousty medvědích stop. Gábi zapomene u soutoku rukavice a vrací se k nim proti proudu po břehu. Já zatím sleduju dalekohledem protější břeh a ejhle, šmejdí tam další černý medvěd. Znepokojí mě to a radši jdu s bear bangers Gábi naproti. Dobrý a plujeme dál. Vítr se ztišil, jen při míjení skalnatých roklin z bočních údolíček prudce duje do boku. Zajímavý to jev související s různou teplotou vzduchu. Plujeme přímo do zapadajícího slunce na neobvykle nízké dráze. Skály na březích kombinované s břízami vytváří v šikmém světle krásné struktury. Plujeme kolem orla okusujícího ohromnou rybu s vránami za ocasem v netrpělivém očekávání, co zbude. Posledního dnešního černého medvěda (doufejme) uviděla Gábi u vzdálenějšího břehu v divoké rokli u potoka, jak čenichá nad vodou. Mohutně pádlujeme až do 9 kdy přirážíme ke štěrkovému ostrůvku bez lesa (Gábi, prý kvůli medvědům). Pečeme pstruhy s bramborovou kaší na naplaveném dříví. Musí se vždycky rozpálit pořádná hromádka, aby se vytvořilo dostatek žhavého popela. To jsme se nažrali chudáků pstruhů nebo lipanů, či co to vlastně lovíme. Za důkladného měsíčního svitu zalezeme do stanu půl hodiny po půlnoci.
23.8. (390m)
Vstáváme v 9.30 a loď klademe na vodu v 11.30. Už od noci bouřlivě fouká a zatáhlo se, kupodivu od východu. Vítr nás žene přímo do zad, proud se zdá taky hned větší. Kousek pod tábořištěm je k vidění i focení losice. Kus dál ptáci s další ulovenou rybou. řeka míjí ve vícero ramenech ranč (baking ranch). Někoho tam vidíme dalekohledem. Zkouším rybařit u kalné říčky – nic. Za velkým ohybem k severu se počasí vybere a se sluníčkem zkrášlujícím barvy kopců se vítr otáčí na protivítr, naštěstí mnohem slabší než obvykle. Pádlujeme olejem až k ústí řeky White, která, jak bílý kafe, v mnoha ramenech kalí Yukon. Do jednoho proudu z vlnami najedeme z boku, jen tak z legrace. Proud nás však nepřijme a odhodí zpět do vírů rozhraní. Máme oči jak baterky a naštěstí dost nosnou loď. Od soutoku dostává proud nové obrátky a zdá se, že i spád. Průtok se zdvojnásobil, hladina jen letí v táhlých vlnách a rve stromy z břehů. Gábi se bojí květáků. Ústí Stewart River mineme za krátko vnitřním ramenem, ale zdá se, že asi byla čistá. Ostrovů, průplavů a postranních říček je tu nepočítaně. Voda mezi nimi přetéká v nánosových lavicích s docela velkým spádem. Krása. Horší je dostat se k nějakému pstruhovému přítoku. Hlavní proud je vždy někde uprostřed a vlastní břeh je za bludištěm ostrůvků, ramen a vyrvané vegetace. Bolí břicho a záda. Přistáváme v 8 na druhý pokus na ploché nepříliš skvělé náplavě uprostřed řeky. Někdo tu před námi zanechal velké ohniště. Postavíme přístřešek z klád a naší plachty, neb se krásný podzimní den zase změnil ve večerní sychravinu zpestřenou rudými červánky. Kromě orlů žádný další wildlife.
24.8.
Od noci dost prší. Vylézáme proto z teplých spacáků (můj moc ne) až před polednem do bouřlivého jižního větru a slábnoucího deště. Ve vichru stavět přístřešek z plachty je hodně náročné. Vaříme tam vločky k „snídani“. Trochu se vyčasí a už ale aspoň neprší. Vyplujeme na kalnou hladinu ve 2pm po delší době zase v neoprenu. Řeka má podobný charakter jako včera, ale už tolik nevalí. Hlavní proud se přelévá mezi ostrovy vždy po pár kilometrech ze strany na stranu. Gábi z toho má nervy, protože se vždycky zdá, že proud valí někde jinde, než kam já kormidluju. (musím podotknout, že samozřejmě mylně) Zajíždíme do bočního ramene k ústí 60 Mile River za fishingem, ale nic! Listí stromů se čím dál víc barví do žluta, zvěstujíce tak blížíci se podzim. Slunné svahy s chudšími půdami jsou už celé žluté a oranžové. Míjíme několik srubů na krásných místech u bočních kaňonů, kde přitýkají potůčky. U jednoho se kouří z ohně. Jinak na řece po celou dobu Yukonské plavby potkáme jen jediné plavidlo, jakýsi motorový nákladní ponton s jeřábem. V 8pm doplouváme k poslednímu velkému zákrutu před Dawsonem, teda snad. A v 9 táboříme v lesíku na ostrově. Po setmění něco plave přes řeku, jinak se nikde nic nehýbe. Okolo půl jedné ráno se rozvine parádní aura. Mihotá se přes široký pruh oblohy naproti ubývajícímu měsíci. To je podívaná !
25.8.
Prší už od noci, takže zas tak brzký odjezd nezvládneme. Vaříme pod plachtou. V neoprenu a bundě je dobře. Pádlujeme jen asi hodinu a je tu náhle ústí Klondiku a dlouho očekávaný Dawson City (poledne). Klondike River je úplně čistá proudící řeka. Na vypádlování proti proudu, kde má být kemp, můžeme zapomenout. Přirazíme ke břehu hned za soutokem u místodržitelské vily, okoukneme parčík na nábřeží a vytáhneme tam všechny věci a loď. Pod plachtou se převlíkneme a očistíme a sbalíme kánoi, aniž by si nás někdo všímal. Bágly necháme v altánu v zahradě u vily a vyrazíme na obhlídku do Dawsonských salónů. Městečko tvoří 8 paralelních ulic s dřevěnými domy s vyššími falešnými průčelími. Některé jsou památečné pozůstatky z dob Zlaté horečky s cedulkami o jejich historii. Jiné jsou nové, hodně pozemků je nezastavěných. Hlavní ulice lemují dřevěné chodníky. V sympatickém baru si dopřejeme trochu nepatřičně místo panáka whisky horkou čokoládu a sladké mufiny. Slízá se tam dost místních týpků, asi sezóní dělnící. Jinak jsou tam samí turisti v nažehlených košilkách a Gore botkách oblízající jeden suvenýrovej shop vedle druhýho s tretkama všeho druhu. Koupím na památku Volání divočiny od J. Londona. Mají tu pěkné visitor centrum. Zítra v 1pm jede do Whitehorse jedinej bus (99doláčů). Nejlevnější let není pod 200. To nebereme. Prochodíme ještě zadní část města ve svahu pod kopci. Okoukneme kabiny (sruby) J. Londona a básníka Roberta Service. Hledám hrob Eskimo Welzla, ale na nepravém hřbitově s prkenými pomníčky. Nakoupíme nějaké jídlo a až po 6 zkoušíme u silnice stopovat. Tak pozdě už nikdo kromě pár místních kousek za město nejede. Nad soutkem s Klondike objevíme malý dřevěný altánek s lavičkou, kde rozložíme kuchyni a vedle na plošince se utáboříme. Prima stříška nad hlavou, protože pořád nevlídně mží. Popíjíme před večeří flašku dobrého okanaganského červeného z liquer storu na oslavu naší 1000km plavby. Při setmění přijde na nábřeží Timothy – sympatický dawsoňan s českými předky a vehementně nás zve k němu do tepla katolického kostela na 5.avenue. Lákavé, ale romantiku táboření nad Klondajkem to teda nemůže přebít. Zůstaneme. Zajímavě si alespoń popovídáme o Yukonu, lovci zamrzlém s kánoí v září na Ross River, nahánění losích telat převozním parníkem v Dawsonu, o hrobu Eskimo Welze a že medvědi v téhle době slízají za mizející potravou dolů apod. Už je o turistické sezóně, podzim a Dawson se vylidňuje, možná nás zítra někdo sveze. Jdem spát do mokrého stanu, zase prší.
26.8.
Vstáváme v 7, snídáme v altánu, zima. Od 8.30 stopujeme. V 10 zastaví velký ford truck 4wd s manželi z Belgie – Soňa a Derek a nabízí svezení do Whithorse. Paráda ! Po cestě zastavuje na vícero vyhlídkách s dramatickým počasím a barvami podzimu - Trench, bizardně kýčovitý Moose Creek Lodge, Steward Crossing, Pelly Crossing, vyhořelé lesy s cedulkami o historii požárů a hlavně – Five Finger Rapids, legendární yukonské peřeje, kde se naobědváme. U krásného jezera Lac La Berge společnými silami měníme píchlou gumu. Ve 4pm se rozloučíme na parkovišti vedle Grayhound terminalu. Stavíme stan ve skrytu zakonzervovaného srubu v Riverdside parku hned vedle Yukonu, i když se to asi nemá. Vše tam necháme a jdeme paďoursky na hranolky s kolou do fast food. Večer nás pozvou dva nezkušení kluci z Německa do jejich draze pronajatého obytného přívěsu na kafe. Prší celou noc.
27.8
Dopoledne za mrholení balíme, doneseme bagáž do Greyhoundu, kde ji necháme. Krátce projdeme a prohlídneme centrum – main street. Koukáme na zajímavé knihy a nabíráme prospekty ve visitors centru. V 1.30pm odjíždíme busem do Vancouveru. Projíždíme krásnou krajinou kolem jezer Marsh Lake a Teslin Lake. Z prvního vytéká řeka Yukon. Dál jedeme podél krásných živých říček pod horami - Swift a Rancheria, které by mohly být vodáckými lahůdkami. Připomínají nám zážitky na horní MacMillan. Ve Williams Lake vlezeme do centra polární záře a obhlídneme známou kolekci cedulí v parku. Pak už se setmí a prší a prší. Máme hodně plný bus a tak se spaním je to horší. Nemůžeme se roztáhnout jak při příjezdu.
28.8.
V Dawson Creeku čekáme dopoledne hodiny na zpožděný autobus, studujeme prospekty ....
29.8.
Jsme jinak hladce dojeli v 6am do Vancouveru a začali smrdět zatuchlýma hadrama u Jitky v domečku. Za což ji a Benovi patří velký dík, že nás nechali u sebe zřídit základnu.
Tak máme za sebou další testovaní kanadských severských řek, i vlastních dušiček, odhodlání a vůle. Už teď vím, že vášeň pro tento druh dobrodružství mě bude provázet i v budoucnu a že se sem vrátím, neb jsou tu i další a ještě lákavější toky, třebaže ne ty nejdivočejší, ani nejdelší nebo nejnepřístupnější, ale kombinace trošku od každého tvoří to co mě přitahuje.
Tom
Pádlování se ukázalo jako fyzicky méně náročné a tedy určitým způsobem příjemnější než vláčení se po svých vlastních nohách a s těžkými batožinami na zádech po horách a dolách. Jedna z nejpozitivnějších věcí na lodičkování je, že člověk má možnost pozorovat zvěř aniž by ji vyplašil dřív, než ji vůbec zahlédne. Také si může z lodi vychutnávat plynoucí krajinu v pohodě a většinou bez stresu, bez pocení krve jako při výstupech na vrcholy. Akorát ty peřeje jsou občas o nervy:))
Gábi